Jak se vyplácí náhrada mzdy a nemocenská při pracovním úrazu

Dobrý den,

V případě pracovního úrazu a následné pracovní neschopnosti se jedná o souběh několika různých věcí.

Nejprve je to samotná pracovní neschopnost. U běžné pracovní neschopnosti za první 3 dny nedostáváte nic, za 4 až 14 den Vám zaměstnavatel vyplácí náhradu mzdy. Ta se počítá z průměrné hodinové mzdy, která se dále redukuje a jako náhrada mzdy se vyplácí 70%. Náhradu mzdy v prvních 14 dnech pracovní neschopnosti platí zaměstnavatel. Náhrada mzdy se vyplácí za skutečně neodpracované dny (resp. směny).

Od 15 dne pracovní neschopnosti jsou vám vypláceny nemocenské dávky (nemocenská), kterou hradí ČSSZ. Ta se vypočítává z průměrné hrubé mzdy za posledních 12 měsíců (zjednodušený výklad, podrobný výpočet je trošku složitější). Stanoví se denní vyměřovací základ, a ten se pak dále redukuje a z něj se vyplácí opět 70%.

Jak náhrada mzdy, tak i nemocenská se platí v obdobných termínech jako běžná výplata, tedy s měsíčním zpožděním, v daném měsíci se proplácí předchozí měsíc.

V případě, že pracovní neschopnost je způsobena pracovním úrazem, pak dále platí následující ustanovení Zákoníku práce, zákon č. 262/2006 Sb., paragraf § 370 a 371:

Náhrada za ztrátu na výdělku (§ 370 a 371)

Náhrada za ztrátu na výdělku sestává ze dvou dílčích samostatných nároků, které nepřísluší vedle sebe. Jde o:

Náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, která činí rozdíl mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle § 192 a plnou výší nemocenského; náhrada mu přísluší i za dobu, kdy mu v době prvních 3 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti nenáleží nemocenské,

Náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (i při uznání invalidity), která se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží.

Pokud zaměstnanec bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna, bere si při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v úvahu průměrný výdělek, kterého mohl dosáhnout při výkonu této práce. Zaměstnavatel rovněž neuhradí zaměstnanci škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat (např. při neplaceném volnu nebo neomluvené absenci). Dosahuje-li zaměstnanec ze své viny nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající u zaměstnavatele stejnou práci nebo práci téhož druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci.

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy (§ 111). Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru.

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci nejdéle do konce kalendářního měsíce, ve kterém dovrší 65 let věku nebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění.

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z téhož důvodu jsou samostatná práva, která nepřísluší vedle sebe.

Kromě výše uvedeného má zaměstnavatel povinnost při pracovním úrazu platit i náklady spojené s léčením. Jedná se například o výdaje spojené s úhradou léků, náklady na cestování spojené s léčením, případně i náklady spojené s cestováním rodinných příslušníků, kteří zaměstnance navštěvují při léčení. Náklady by měl zaměstnavatel proplatit tomu, kdo je vynaložil na základě příslušných dokladů, prokazujících jejich uhrazení.